Self-esteem track

Miluju texty Dětí mezi reprákama, i když jsou většinou depresivní. Tahle je třeba dost příjemná. Žeru jejich poetiku i s papírem a odříkávám přitom texty. Post hudba v post světě, kde všichni něco postujeme, abychom zjistili, že nemáme, co říct a že i když jo, stejně to nejde slovy. Že, Petit Prince?
Tohle bude teda v duchu textů mezi reprákama. Sedím tu a dívám se na schodiště, po kterém lidé v bílých pláštích nosí v deskách osudy těch, co jsou zavřeni v pokojích. Ležící v pyžamech, snídající ve středu a v neděli sladké pečivo s kakaem. Jsme dál, než před sto lety, umíme transplantovat orgány a přesto si neumíme říct, co nás trápí. Neumíme si říct, co chceme. Máme v krku divný knedlíky, které se nám tam usadily v první třídě, když to podklouzlo při houpání na židli. Všichni se dívají, je ticho, slyšíte svůj dech, cítíte svůj tep a vůni segedínského guláše ze školní kuchyně. Stojíme tam s pláčem v krku a tušíme tu nezměrnou tíhu přítomného momentu. Je mi osm, spolužák nese kytku třídní učitelce a hvězda s culíkem v plísňových džínách dostane nápad. Dej to jí. Ukazuje na mě. Spolužák je na rozpacích, já se do poslední buňky rozpouštím v trapnosti situace. Říká, že tu kytku nese učitelce a je v obličeji celý červený. Já taky. Všichni se smějí a vyžadují, ať mi dá tu kytku. Dej jí to. Dej jí to. Hahah, jak je červenej! Zdá se mi, že utíkám pryč, i když tehdy ta situace asi neskončila nikdy, trvala nekonečné roky, na které jsem oněměla a topila se ve vodách křečovitého úsměvu.
Přitom taková blbost, co?
Ostatní milosrdně zapomněli, nebo se to pro ně celé stalo úplně jinak a naše vzpomínky se nikdy neprotnou. Mimoběžné proudy vědomí, milosrdně se míjící, stavící paralelní světy jeden vedle druhého, na sobě a za sebou. Když se to povede, tak v sobě navzájem, to pak ale už nejsou takové mimoběžky a svět je lepší místo k životu.
Poodejdu od repráků, abych neohluchla (ono se to taky nedá poslouchat moc dlouho) a dám si trochu reality v podobě pečeného kuřete s bramborovou kaší. Až na to, že tentokrát se to sníst nedalo. V úterý jsem si to přinesla do pokoje na šedém nemocničním tácu s poklopem. Jím polévku a cítím, jak mi do nosu dostává zvláštní jemný pach, který jakoby se linul po povrchu věcí a agresivně rozrážel ostatní vůně. Když jsem zblízka přičichla k polévce, zmizelo to. Když jsem zblízka přičichla ke kuřecí noze, smísilo se to s vůní kmínu a pečeného masa. Zdroj odhalen. Svlékla jsem nohu z kůže, čímž jsem kontaminovala svou ruku. Několikrát ji myju mýdlem, ale stále to cítím. Rychle přiklápím poklopem celou krmi a vracím ji do plechové bedny na kolečkách. A protože vím, že jsem obdařena jemnočichem, abych podle vůně poznala své potomky, rozhodnu se zachránit zbytek oddělení a upozornit všechny na dnešní nepovedená stehýnka.
Ale sanitárkám voní. Čicháme k tomu zas a znovu, mně smrdí, jim voní. Smrdí, voní. Volám další sanitárku. Bezelstně přistupuje, přičichává a uskakuje se znechuceným výrazem o dva kroky vzad. Díky, ženo. Na moment jsem zapochybovala o svém vjemu, ale už to chápu. Šestý smysl smysl a pátou chuť mají jen někteří z nás. (Pomýšlím si skromně.) Informace se rozletěla po Ikemu, takže přichází čichat sestřičky, staniční sestra, nutriční terapeutka a ti, co ještě nepojedli, už kuře nedostanou. Nutriční terapeutka se staniční cítí jen kmín. To je mi líto. Kmín tam voní taky, nepopírám, avšak zastřen odérem plíživého smrádku drůbežích nožiček, které prožily ještě mezi rozmrazením a tepelnou úpravou dost nezanedbatelnou část svého krátkého masového života. A typuju, že tahle část života nebyla moc aktivní. Tohle asi víte, pane kuchaři, vaříte dobře, klidně bych si vás vzala domů. Zapečené těstoviny, sladká jídla a pomazánky si beru na starosti já a můžeme spolu bydlet. Jo, možná vepřové maso na hrášku a dušené mrkvi, bych vám taky zakázala.
A místo závěrečné pointy hádanka: Co má společného houpání na židli s květinou pro učitelku a kuřecím stehýnkem? (Lingvistický poradce Stanislav mi nedoporučuje v textu používat smajlíky, prý degradují text, proto za otazníkem není nic, než tato závorka. A jedno tajemství na závěr: Emotikony emoce žerou.)

Být s vámi, kluci..

Ani netušíš, jak se mi chce plakat, když jsi tady u mě v nemocnici a říkáš "sprcha maminky". Ani netušíš, jak bych chtěla, aby sprcha maminky byla tam, kde jsi ty, kde chytáš pramínek vody do dlaně. Včera se otevřely dveře a v nich jsi stál s petrklíčem v květináči. Neusmíval ses, nejprve jsi dlouho postával mezi dveřmi, a pak ses rozpačitě malými krůčky přibližoval. Předal jsi mi dárek a já jsem tě zvedla do vzduchu, přitiskla k sobě a hleděli jsme si do očí. Zkoumavě sis mě prohlížel, jestli jsem se za ten týden nezměnila. Rozhrnul jsi vlasy, co mi spadly na hrudník a na chvíli ses přitiskl. Jen na malou chvíli, na malý okamžik jsme se propojili. Líbala jsem tě na tváře, na ústa, na oči. Když naznačíš, že chceš pryč, pustím tě, abych neumačkala tvou křehkou touhu po blízkosti. Stojíš tu a díváš se dospěle, říkají ti Liduško a je to hrozně nefér. Mažeš mi bříško mastičkou a tolik tě to baví, že tě nechám zpatlat celou postel, abych ještě chvíli viděla tu blaženost v očích. Když ti to sebereme, jsi ztrápený a z očí ti tečou obrovské teplé slzy. Jsi celý modrý od mastičky, jsem celá modrá od mastičky, postel je celá modrá od mastičky a bylo nám chvilku parádně. Soustředění a fascinace umělce. Na parapetu leží čtyři kousky křišťálu, kterým jsi třísknul o dřevěný traktor. Samotného tě překvapilo, jak snadno se roztříštil. Ukazuješ na ty čtyři kusy,"ložbitý kámen". Chválím tě, že máš velikou sílu a ty opakuješ, že "Zenoušek ložbil." Slyším tě poprvé vyslovit tvé vlastní jméno. Vyslovuješ ho s hrdostí.
A ty, Tobí, zrcadlo moje. Utíkáš ke mě jako první, skáčeš mi do náruče, tiskneš svou tvářičku k mé a ptáš se mě, kdy už bude ta operace. Ráda bych ti odpověděla, že brzy a ještě raději, že nikdy. Vzala bych tě za ruku a šli bychom domů. "Domů do Prahy," kde na tebe čekají všechna tvoje auta. Říkáš mi, že chceš, abychom zase byli spolu doma v Praze, protože tam se může zlobit. Hraješ si na miminko a dovolíš si plakat, když odcházíte domů. Říkají ti, že prý chlapi nepláčou a já se snažím tyhle černý mraky rozehnat. Plakejme spolu, jenom trochu, aby nám zbývalo dost sil na přečkání odloučení. Jsi statečný starší brácha. Chceš být velitelem jako tvůj bratránek a jsi velitelem jenom jako tvoje maminka, i když dědeček z tatínkovi strany byl generálem. Ale stačí to, věř mi. Stačí najít svou půdu pod nohama a na ní se zabydlet. Někdy zapomenu, jaké jsi ještě děťátko a když ti vyprávím, že operace nebude sranda, všimnu si těch tvých černých vyděšených očiček. Trochu to mírním. Že udělám všechno proto, abych to zvládla co nejlíp. Věř mi, slibuju. Už se zase trochu směješ. Učíš se bruslit, nebaví tě to a vůbec ti to zatím nejde. Viděla jsem fotku, kde smutně sedíš na lavici ve vší té prvotřídní hokejové zbroji. A je to přesně, jak jsi říkal: "Maminko, kdybys tam byla a viděla, jak pořád padám, tak bys mě vzala a hned mě odvedla pryč." Miluješ, když tě lechtám. Ale věříš mi a víš, že přestanu tak, aby se slast nezměnila v utrpení. Jsou to pro mě okamžiky naprostého štěstí. Tulit se s tebou.
Jste, človíčkové malí, mým životem, nadějí. V teple vašich malých tlapiček se rozpouští všechny mé milostné prohry a nelásky, které jsem měla za lásky. Mizí výčitky, že jsem ještě nenapsala román, knihu pohádek a neuspořádala výstavu svých kreseb. Mezi vašimi vlásky se ztrácí malichernost všech pokusů o lyriku v místech, kde už lidový vypravěč udělal tečku za větou. Nejsou parametry, v jakých vyjádřit, jak moc pro mě znamená vaše přítomnost.

Zkušená pacientka

Zkušená pacientka oddělení kardiologie ví, že telemetr není holter a umí si ho sama zpaměti napojit. Ví také, že perfusor není umělé srdce, umí ho vypnout, zapnout, ztlumit a nastavit rychlost dávkování kapaliny do žíly. Ví, že má-li kardiak dva perfusory, nestal se z něho prozatímní dvojsrdcák, ale nejspíš mu jeden injektor tlačí do žíly furosemid a druhý dobutamin.

Přetáhněte si přes boty návleky, prosím, přicházíme do lůžkového oddělení kardiologie v proslulém experimentálním paláci Ikem. Po pravé ruce se nachází jídelní sál, kterému vévodí veliká plazmová obrazovka obestavěná pohodlnými sofami. Vedle sofátek pro královny krále, kteří sem chodí ulevit bolavým zádům. Špičkové antidekubitní matrace přeci jen časem povolí a král či královna, ležící nejčastěji uprostřed, do nich navždy vytlačí stopy po své méně či více hmotné tělesné hroudě. Tak si mi kardiaci, každý dalšímu, necháváme nenápadný malý matracový vzkaz: "Ha, já tu ležela před tebou!" V jídelně se podává krmě všemožného druhu. Mezi mé nejoblíbenější patří hnědé omáčky s rýží pocházející dle názvu z bližších či vzdálených evropských krajů. Název bývá doplněn slovem soté, pyré nebo alla. Popravdě, je to občas i hodně dobré, ať už je to cokoliv.

Zušená pacientka ví, kde najde náhradní toaletní papír, náhradní povlečení a změří si tlak nejpozději, když slyší, jak se k jejímu pokoji chodbou blíží zdravotní bratr se stolečkem plným léků. Ráno, v poledne i večer. Ví, že nechat si odpojit perfusor kvůli sprchování je zbytečná zdržovačka a raději si přes tento přístroj samostatně svlékne použité tričko, oblékne čisté a vykoná rituální očistu ve sprše i s hadičkou vedoucí k PICu. Zkušená pacientka si váží chvil bez telemetru a sprchuje se dlouho a důkladně. Nemůže všechny ty litry vody vypít, tak se jimi alespoň postříká.

Doporučujeme šoupat návleky po linoleu připomínajícím mramor. Společně teď opustíme slavnostní jídelní sál. Jak vidíte, po pravé ruce míjíme výmluvně barevné kontejnery na tříděný odpad. Třídíme tu pouze plasty a sklo, papír asi nepoužíváme, nebo ho nemáme rádi. Napravo u stěny stojí na stolečku dva zásobníky čaje z tvrdého šedého plastu, který obarvené tekutině dodává neopakovatelně navinulou nemocniční chuť a to dokonce bez ohledu na právě použitý druh thé. Velmi ráda si dávám hnědý thé připomínající čaj černý, který ovšem chutná i voní po švestkovém kompotu. Kamarádka Lucie zbožňuje, jak sama říká, "jídelnové čaje". Když přijela na audienci, nemohla jsem ji odtrhnout od modré termosky plné hnědého moku s typickým chuťovým ocasem. Nalévala, chutě lokala a ještě si odlila s sebou do vlaku. Právě vstupujeme na takzvanou vnitřní promenádu měřící přesně 50 metrů, kde se místní honorace prochází tam a zpět meditujíce o životě, medikaci, návštěvách, smrti a tak.

Zkušená pacientka rozumí řeči ptáků, pavouků a lékařů, protože to jsou bytosti, s nimiž přichází do kontaktu velmi často. Občas se dokonce stává, že to jsou v rámci daného časového období jediné bytosti, s nimiž se setkává. Je to náročné, ale metodou bedlivého naslouchání meditující myslí to jde úplně samo a intuitivně. Hodí se rozumět, když se člověk chce na něco zeptat. Obzvlášť u těch lékařů. S pavouky, holuby a kafkami lze pak komunikovat ve chvílích nemocniční zahálky.

Zkušená pacientka ví, na co se neptat a také ví, kdy se neptat. Teď si přestávám být jistá, že se mohu označit za zkušenou pacientku. Nasazuji si návleky a vcházím do ložnice královny. Všímám si jemných doplňků i skleněného broušeného předmětu, který štěpí sluneční paprsky a vytváří na stěnách duhové odlesky. Na nočním stolku má dózu s mými oblíbenými větrovými bonbóny. Visí tu obrazy jejích dětí. Na stěně je připevněn primitivní přístroj sloužící na přivolání personálu, který současně přehrává jakousi hudbu. Sedám si na světle hnědé koženkové křeslo a průvodkyně mě tu nechává chvíli v tichosti jen tak sedět a vnímat atmosféru místa. "Když vydržíte mlčet, uslyšíte melodie lidí kolem sebe," probíhá se m hlavou. Dávám si trochu čaje z modré termosky, ticho si beru s sebou a pokračuji v prohlídce.

Já a má nová láska

Jsme spolu už od 6. listopadu a stále tě miluji. Jako bys byl odedávna součástí mého těla. Jsme srostlí a někdy mě napadá, že k sobě prostě patříme. Neudělám bez tebe krok a ty beze mě taky ne. Tak to s žádnou mou předchozí láskou nebylo, vždycky jsem potřebovala určitou míru volnosti. Teď se to změnilo, jsi mou pravou rukou, stále jsme v kontaktu a dostal ses tak blízko mému srdci, jako nikdo předtím. Když se na tebe podívám, mám pocit bezpečí. Stále mi tolik pomáháš, nezištně a samozřejmě. Zpočátku jsem to tak necítila, ale dnes už mi připadáš dost sexy. A nepřechází to. 

Vztah, který jsem měla před tebou byl katastrofa, s ex jsme spolu netrávili téměř žádný čas. Ty jsi se mnou ve dne v noci. Mám ráda, když spolu usínáme. Usínáme spolu každý večer. Letmo se tě dotknu, abych věděla, že tu jsi a zavírám oči. Vždycky tu jsi. Máme sice úzkou postel, ale spolu se na ni vejdeme bezpečně. Baví mě o tebe pečovat. Jsi nenáročný a tichý, můj průvodce hospitalizací. Usnadňuješ mi to tady. Než se jdeme osprchovat, celého tě obalím potravinovou fólií. Mám z toho dobrý pocit.
Ano, můj zvláštní přítel není tentokrát humanoid. A je na čase strhnout z nosu růžové brýle a podívat se skutečnosti do rozšířených zorniček.Chovám jisté city ke svému perifernímu intravenóznímu katétru. A přiznám se, není to jen procházka lesoparkem mezi rozkvetlými kaštany. Byla to zpočátku láska jako trám, ale jak to tak bývá, nastaly komplikace a můj plastový přítel mě začal chvílemi znervózňovat. Jaksi nám vázne komunikace. Večer paráda, pohodička a ráno má oba fousy ucpané. Konce, fousy, výstupy, říká se tomu různě. Odebírá se tím krev a naopak to umožňuje aplikovat mi do krevního řečiště různé kapaliny.
PIC se pro mě stal nepředvídatelným. Nepředvídatelnost jednoho z partnerů může vztah roztrhat na kusy. Kvůli jeho náhlým stávkám jednoho či obou fousů, mě párkrát museli píchnout do žíly. Někdy jsem mu to vyčítala. On jen mlčel. Jako kamarád Radek, který nechá svou ženu vyběsnit, mlčí, a pak ji v klidu řekne, že na ní obdivuje, jak mu umí všechno hezky v klidu říct. Můj PIC ovšem nic, nic nedává, nic nepřijímá a nenamáhá se mi to ani vysvětlit. Úplné ticho. A když se mu chce, hned další ráno se zase bez jakéhokoliv podnětu rozjede. Oba fousy, oba směry, všechno klape jako dřív a jako by se vůbec nic nestalo. Tuhle jeho nestabilitu těžko snáším. Minulý týden mi způsobil cosi, čemu doktoři říkají trombóza, přiucpal mi žílu pod klíční kostí a zamezil tak plynulému proudění krve do mé pravé ruky. Byl odhalen velmi brzy, takže nejspíš půjdou jeho schválnosti odstranit fraxiparínem. Mám si to brát osobně? Nechce už být mou pravou rukou? Nechce být tak blízko mému srdci? Proč mi dělá tyhle plastové schválnosti? Ředí mi kvůli němu krev, dostávám větší injekce a bolí mě to. Avšak, nikdo jiný mi není tak blízko jako on.
Rozhodla jsem se mu odpustit. Zachránil mě před stovkami injekčních stříkaček s jehlami, před napichováním kanyl do hřbetu ruky, hřbetu nohy, do napichování kanyl kdekoliv je zrovna volná žíla. A kanyly se střídají rychle. Odpouštím mu trombózu i momentální stávky a děkuju, že tu se mnou je. Až bude příště stávkovat, naložím s ním jako Radek se svou ženou. Prostě mu poděkuju, že mi to tady v té nemocnici usnadňuje.
A nebo dostane místo kapaček kopačky!

Velké bílé oblačno

Dny velkých návštěv tu začínají jinak. Tak jako v každé nemocnici, nutno podotknout. Velké návštěvy jsou totiž o mnoho velkolepější a důležitější, než ty malé. Nejsou velké jen proto, že zavítá více lidí. Jde i o to, že zavítají lidé statusově těžší, objemnější a hustší, než ti ostatní (největší šéfové). Ti jdou v prvních liniích. Za nimi střední statusy a ještě za nimi malé statusy. Vše v bílém. 

Všechny babičky, stolečky a ledničky musí zářit čistotou a vonět dezinfekcí a mýdlem ještě o malinko výrazněji, než v obyčejný všední den. Utěrka hozená přes topení skáče do skříně spolu s vlhkým ručníkem, mobily se zavírají do šuplíku, postel se celá převléká a ve všech pokojích se rozsvěcují pěšinky ve vlasech babiček. Vzpomínám si na osmdesáti osmi letou Vlastičku, která si na radu sanitárky mokrým hřebenem pročesávala své šedé řídké vlasy. "Že by třeba pan profesor zabral?" Komentovala stařenka situaci se zalíbeným pohledem do malého zrcátka. Velká vizita je událost.
Je to jako když dítě přijede domů na víkend po týdnu na intru. Rodiče kontrolují, co se naučilo, co se nenaučilo, co provedlo a neprovedlo, čtou domácí úkoly, prochází žákajdu a zajímá je úplně všechno. "Karlíku, od čeho máš flek na té nové zelené mikině? Měl jsi ji od Vánoc poprvé na sobě a hned si to takhle zprasíš? Je to s tebou možný?" Karlík mlčí.
Pak se přizná, že se polil v jídelně šťávou.
"Vypadá to jako vod vína! Tys to čistil nebo co?" Karlík krčí rameny a tváří se, že neví, co znamená víno.
"Asi si na tebe s tátou budeme muset posvítit! No nekoukej jako oukropeček! A běž si něco dělat do pokoje! Máš už ten čtenářák? Hodím do pračky špínu a přijdu. Poreferuješ mi o všech knížkách, co sis přečetl. Dlouho jsme si nepopovídali." Říká matka rázně a soustředí se přitom na třídění špinavého prádla.
"Ach jó, proč téď? Mamí! Todle není popovídání...!" Zoufá si Karlík a rychle odepisuje Lence, která musela zůstat na intru, že se na chvíli odmlčí, protože matka prudí. Čtenářák si opsal od Lenky a od Bořka, od každého něco, aby to nebylo tak nápadné. Jde si tedy přečíst obsahy, aby je matce odvyprávěl. Snad to většinou nečetla! Za čtvrt hodiny Karlík slyší, jak mámy pantofle klapou o dřevěné schody, kontrola stoupá do pokojíku v prvním patře. 

I já slyším z chodby cvakání dřeváků. Tlumené mužské hlasy. Nejprve sem vlétne malý půvabný obláček a sestřička pokládá rychlými pohyby červené desky s mou složkou na rozkládací stoleček na konci postele. Pak se do pokoje vnoří celé bílé oblačno. Mám radost, něco se děje.
Můj pan doktor mluví směrem k šéfovi: "Kardiální, terminální, post-kardiální, antigeny, cross-match, protilátky, imunoglobulin, mabthera, hypertenze, diuretika kontinuálně. Momentálně je pacientka stabilizovaná."
Statusově hustý pán se dívá kamsi za mé pravé rameno. Neodolám a otočím se, abych zjistila, zda se v těch místech nezhmotnil nějaký nadpřirozený úkaz. Nic tam není. Dívá se tam stále, asi to vidí jen on.
"Proč je tak hubená?" Ptají se náhle dřeváky v bílém toho úkazu. Buď mluví na mě, nebo je šéf schopen mezidimenzionální komunikace. Překvapivě odpovídá můj pan doktor:"Malnutrice, bílkoviny, postkardiální, ischeamia apparatus digestorius." Nejdůležitější pán dnešní oblačnosti pokyvuje a stále zůstává v očním kontaktu s prostorem za mým pravým ramenem.
"Máte se dobře?" Vypálí nejdůležitější.
"Jojo," odpovídám nejistě. Prostor za mnou mlčí 
"Tak to je dobře," uzavírá konverzaci šéf bílé oblačnosti a na jeho povel se celé mračno vypařuje z pokoje. Malý obláček ještě zaklapne mou složku a skládací stolek.
Dřeváky cvakají chodbou do dalšího pokoje a já se dívám do míst nad postelí, kde by se dal očekávat hologram. Ale nic. Vracím mobily na noční stolek a vlhkou úterku na topení. Cuchat se nebudu. Musím se přiznat, že velké vizity jsou v časovém oceánu mého čekání zde událostí, která mě baví. "Příště si namaluju pusu višňovou Lebellou," říkám si v duchu při pohledu do zrcadla. Vlastička to vystihla: "Třeba pan profesor zabere!"
  

Nesmrtelnost

Slavím Silvestra? Podívala jsem se na americkou komedii Nevidím zlo, neslyším zlo a teď se pokouším uvažovat v rytmu klávesnice o podstatě oslav. Slavím, i když jsem sama? Slavím víc, když si pustím televizi? Jistě, můžu mít ten pocit, že slavím víc, televizní veselí nám dodává pocit vzájemnosti. Ta věta má ovšem i druhou část. Televizní veselí nám dodává pocit vzájemnosti, který jinak postrádáme. Televize přehluší samotu a překřičí prázdnotu. O Silvestru je však potřeba něčeho hlasitějšího, než je televize. (Autorka si právě pouští televizi, aby se podívala, jestli nepřichází o něco vtipného. Tlumí zvuk.) Vždycky, když něco končí, rekapitulujeme. Díváme se hodně dozadu a trochu dopředu. Jako bychom se zpomalili, zastavili, šperkujeme své příběhy, přemotáváme je z jednoho klubka do druhého. Uzavíráme jeden cyklus rituály, abychom vstoupili do cyklu nového, úplně jiného, lepšího, kde budeme víc žít - ať už to znamená cokoliv. Takže honem odpalme petardy, ať není slyšet pláč ani z toho nejtemnějšího kouta. A taky ohňostroje nesmí chybět, aby vlastně ani žádný kout nezůstal neosvětlen.
Nedívejte se na mě tak, vy všichni veselí, opilí, zamilovaní a šťastní. Proč ne, můžeme si připít na zdraví. Dnes večer jsem se pokusila svolat pacientskou večeři, ale přišli jsme pouze tři. Na druhou stranu, tři už jsou skupina. Skoro všem tu něco kape, nebo jsou nemobilní z důvodu věku, bolesti končetin, stávkujícího srdce, a tak. Dali jsme si chléb se šunkou a okurku, která mi zaskočila, když mi kolega pacient vysvětloval, jak je pro zdravé lidi někdy těžké jezdit na návštěvu do nemocnice. Víc tu žije fakt, že život končí smrtí. Žije tu stejně jako jinde, jen je víc vidět. Vlna soucitu s chudáky zdravými mi nahnala malinký kousek okurky do dýchací trubice. Říkám si, jestli by se nemocní neměli převlékat do klaunských kostýmů a rozveselovat své sklíčené návštěvy. Lidí přesvědčených o své nesmrtelnosti je naštěstí menšina.
Koupila jsem si nealkoholické perlivé víno, abych si v půlnoci připila sama se sebou. Lékař, který tu dnes v noci slouží, prý pronesl, že jsme jako ve válečném obležení. Malé a větší ohňostroje zní jako válečná vřava. Zní trochu z dálky, v areálu samotném je klid. O půlnoci se připojili k palbě i lidé odvedle. Se sestrami se díváme z okna na chodbě. Díváme se na náš soukromý ohňostroj. Na prostranství před domem pobíhají děti s prskavkami. Tohle je okamžik, který mě dojímá. V chodbě se svítí, takže nás skotačící děti vidí. Mávají nám. Taky mávám. Tohle je okamžik, kdy si plně uvědomuji, že jsem pacientka, která nemůže za skleněné dveře oddělení. Pacientka, která nemůže trávit Silvestra se svými syny.
Radek o půlnoci vyskočil z postele a v pozoru si vyslechl českou hymnu. Je to transplanťák z vedlejšího pokoje, který tu taky, jako jeden z mála, musel zůstat přes svátky. Vyprávěl mi o místě blízko Bydžova, kde vyvěrá přírodní pramen.
"Můžeš někdy přijet a uděláme si tam výlet."
"Tak jo," souhlasím, protože miluju přírodní prameny.
"Teda když to přežiješ," dodává.
"Víš co, Radku," říkám já, "domluvme se tak, že když to jeden z nás nepřežije, nebude toho druhého navštěvovat. "
"To je fér." Smějeme se a v tomhle bodě nemá nikdo z nás námitek.
Nerada bych po smrti přicházela do Smékalovic rodiny a nerada bych bránila Radkovu duchovi v odchodu na věčnost jen kvůli neprozřetelnému slibu tehdy v Ikemu.
Silvestry jsou jako žvýkačky Bajo. Vždycky jsem se na ně těšila, protože pod obalem se skrýval obrázek, hezky voněly a byly veliké. Vychutnávala jsem si je ale pouze chvilinku. Po minutě ztvrdly v puse, začaly mě z nich bolet žvýkací svaly a přestaly mít chuť. Bumbum Silvestr je taky taková žvejka, kterou se mi chce po chvíli vyplivnout. (Autorka nechala televizi zapnutou, jen ztlumila zvuk. Před půlnocí uviděla na malé nemocniční obrazovce křepčit Míšu. Volume plus. Je to skutečně tak? Z televize se line "áááá, žiju si svůj diskopříběh, jéjéjéjé, všechno se nám otevírá, nánánánáh, všechno je to správně načatý.." Mé pyžamo nemá kapsu, jinak by se mi v ní otevřela rybka. Volume mínus. Dva tisíce sedmnáct mínus třicet. No to je jedno. Bylo mi deset, když s tím přišel poprvé. Rázem si připadám načatá jako láhev sparkling white wine v mé ledničce, jejíž obsah není už tak moc sparkling.)
Po soukromém ohňostroji jdu spát a provází mě myšlenka, že přeci jen existuje nesmrtelnost. Jejím nositelem je Míša.

Vánoce, aby byli spokojení ti druzí

Nedávno jsem se dívala na dokument o psychickém zdraví, kde úplně mezi řečí prohodili, že muži občas mívají vánoční trauma. Na chvilku jsem se zamyslela. Jsem opravdu žena? Po chvíli jsem si odpověděla, že ano. A přesto. Vánoce vzbuzují spoustu emocí ve všech zúčastněných, ale i v těch nezúčastněných. Děti se většinou těší na dárky. Rodiče dárky shání a u toho prožívají pocity strachu, zděšení, frustraci současně s pocitem uspokojení, radost, zmatek. Pocity viny, paniku. Pocity zadostiučinění a méněcennosti. Něhu, lásku, nenávist.  

Honza si zakládá na tom, že si svůj stromek každoročně uřízne v lese. Lukáš odjíždí do teplých krajin a vrací se po Silvestru. Aleš to vždycky chtěl udělat, ale neměl na to odvahu, takže zůstává, zdobí strom, cukroví a kupuje fíky, datle, ovoce a rybu. Bára chodí o Štědrém dnu s rodinou na procházku do lesa, kde všichni společně zdobí borovičky pro zvířátka. Jakub je nejspíš schovaný v nějakém osamělém stavení a věnuje se meditaci Vipassana. I Karel o Vánocích medituje. Kuba vyznává théravádový buddhismus a Karel zenový japonský. Meditují každý trochu jinak. Lucka se modlí, chodí do kostela na adventní roráty a vánoční mše. Jana se pouze modlí, protože nevěří v kostel. Obě oslavují zrození Ježíše Krista. Káťa má v době vánoční už zpravidla po chanuce. Nevěří v Ježíše Krista. Moji rodiče si dlouho kupovali dárky sami, zabalili je a pod stromkem je s překvapením rozbalili. Věřili v kouzlo večera.

Byl to takový zvyk. Přestože od nás dětí dárky dostávali, přidali si tam i svoje. Jé, copak mi to Ježíšek přinesl? A je to zimní bunda! Ta se mi zrovna hodí. A jak mi krásně sedí. Když jsme s bráchou trochu vyrostli, ještě to mohlo pokračovat: Ježíšek taky přemýšlel, že mi koupí zelenou bundu, ale ta měla takové ošklivé kapsy. Nakonec vyhrála tahle. Tak co, jak v ní vypadám? Ježíšek jim dával laskavé svolení, že si jednou za rok mohou koupit něco většího bez výčitek svědomí. Svolení potřebovala hlavně maminka. A díkybohu ho dostávala.  

Vánoce nikdo nepřehlédne. Jsou tu každý rok už od září a pomalu odeznívají na konci ledna s povánočními slevami. Ježíšek oslavil své narození a odlétá. Můj starší syn si ho plete s Mikulášem, se Santou a s Dědou mrázem. Nedivím se mu. Chtěla jsem před ním ty divné strejdy v červenobílých oblečcích skrýt, ale nepovedlo se mi to. Jsou všude. Lezou lidem po balkónech, po střechách, visí jim na verandě a můj syn se ptá, co je to za pány. Před dvěma lety jsme společně našli v zimní krajině půvabné dětské knížky Objevujeme přírodu zamaskovaného malinkého Santa Klause. Roztomilý záměr autorky. Tobík opakovaně zapichoval prst do míst, kde se nacházel tento zvláštní vánoční úkaz a tázavě hleděl na maminku. Ta stále opakovala, že je to pán. "Pá," opakoval syn s nedůvěrou. Mám podezření, že ve skutečnosti věděl ještě před narozením, kdo je Santa a jak chutná pravá Coca Cola.
Dárky. Chtěla jsem je letos výhradně kreslit. Vytvořila jsem pouze tři portréty. S jedním nejsem spokojená, protože jde spíš o barevný hokus-pokus kombinovanými technikami inspirovaný tváří mladé paní Kružíkové. Přesto věřím v Bohdanky velkomyslnost a rozhodla jsem se jí kresbu věnovat. Druhý portrét se jmenuje Matka Tereza a zobrazuje mého kamaráda Standu. S tímto dílem jsem spokojená byla, líbí se mi podoba i technika, ovšem první člověk, který na dílo popatřil byl můj hodný pan doktor. Pochválil mě, že jsem namalovala zmíněnou velkou světici. Musím říct, že, ač neúmyslně, velmi zmírnil mou touhu Standovi kresbu darovat. Třetí osoba, kterou jsem vánočně portrétovala, je Luna, dívka s velmi jemnou a krásnou tváří. Na portrétu vypadá jako jezinka v transu a ne, nedám ji ho. Tím skončily mé letošní tvůrčí počiny. Hau.
Začala jsem pak s nakupováním zážitků a dobrých skutků. Když síť IkemFree2 dovolila. Plula jsem si v tichu a moři času, prohrabávala se nejexotičtějšími nabídkami a takové předvánoční praktiky už jsem poznávala. Jako bych se na chvíli ocitla mimo nemocniční zdi. Letos jsem všechno stihla zabalit, okomentovat i doručit. Mě osobně vždy potěší tvůrčí počiny druhých, ovšem rozhodla jsem se své příbuzné letos od tohoto svého přání osvobodit.
Volal mi kamarád a mluvil o hektické stránce svátků, o domácích prekérních situacích a o chuti sbalit se, opustit o těchto svátečních chvílích rodinu, zavřít se do svého bytu a tam o samotě psát knihu. Uzavřel své úvahy zajímavou myšlenkou: Vánoce holt děláme proto, aby byli spokojení ti druzí.
Pak jsme si ale položili otázku: Kde jsou? Kam se schovali ti spokojení? Jsou zavření doma a na Štědrý večer píšou své knihy, meditují, vytvářejí sochy a mi ostatní jsme tu proto, abychom vykoupili jejich klid?
Jsou? Mluví se o jiskřičkách v dětských očích hledících na blikající vánoční stromek.
Je to skvělá myšlenka. Vždycky, když si uvědomím, že činím něco proto, aby byli spokojení druzí, nezapomenu se na ty druhé dívat, abych věděla, jestli to, do čeho jsem se pustila, opravdu plní svůj účel.